Tohle jsem si sem dovolil umístit, abych Arnymu dokázal, že i já mám svou vlastní školní tvorbu, za kterou se můžu pochlubit.
Je to úvaha, jen jsem ji trochu zpestřil, co se týče uměleckého hlediska.
Tak pozorně čtěte, šou začíná...
Já su ňáký Jarek, ale všecí mi říkajú Jarin. Su z malej dědiny na Slovácku. V novinách som sa dočetl o tom vašom plánu: "Internet už ve školkách." Tož já a moja žena Cecília sme toho názoru, že člověk by měl kráčat s dobú. Vždyť pokrok sa přeca nedá zastavit. Třeba já, když sa do toho počítaču kuknu, tak do ňho čučím, ale furt tam nic nevidím.
Je jasné, že děcka by u toho kompjúteru strávili celý svoj život. A že by měli spíš létat po venku. Sám to vidím na svojom synovcovi Pepovi. Ale jen ich nechme. Však ich to baví. Stejně majú obě paprče gramlavé. No a když ti pazúři budú místo kúření aj drogování čučet na monitór, tak udělajú stokrát líp, né?
A budú to taky potrebovát v budúcí robotě. No a čím dřív sa to ti lunti naučjá, tím věcej to budú umět.
Tož a když už pak budu v dúchodu a oni vyrobjá ňákú lepšejší odstřéďuvku aj žentúr a iné harampádí, třeba na dojeňjá krav, a já si budu moct válat šumky, tak ňa bude dobře, né?
Tento příklad nás vede k úvaze, zda má autor, výše zmíněný Jarin, pravdu a mladé generaci projekt internet už ve školkách skutečně prospěje.