I
Doposud nádherný svět plný barev a smíchu jako by najednou umíral. Vše
je takové ponuré, bledé, smutné. Svět se změnil. Už nikdy nebude to, co bylo, už
nikdy nebude to, co známe. Pomíjivé okamžiky našich minulostí nás pozvolna
opouštějí. Stávají se z nich pouhé sny. Sny o kráse a štěstí, jež si nikdo
nevážil. Jak daleko muselo lidstvo zajít, aby to pochopilo?
Říká se, že
naděje umírá poslední. Já se však ptám: "Je ještě nějaká naděje? Můžeme
očekávat, že se objeví DUHA, která nás spasí? Která odežene zlo, tak jak odhání
bouři před sluncem?"
Ten den, kdy vybledly barvy a kdy z dětských hřišť
zmizel smích, si ti, jež dosud žijí, budou pamatovat až do konce svých dnů.
Veverky. Veverky valící se ze všech stran. Veverky, jež během chvíle porazily
milióny let evoluce lidské rasy. Veverky, jež nám sebraly svět.
Než se
lidstvo vzpamatovalo, bylo již příliš pozdě. Teď my, pánové všeho tvorstva,
žijeme shrbení ve svých skrýších. Krčíme se před veverkami jak Goliáš před
Davidem.
Mnoho lidí ukončilo svůj čas, jež nám byl dán při narození,
dobrovolně. Neunesli skutečnost. Neunesli morovou ránu. A právě duše těch, co
odešli ze světa dobrovolně a napůl šílení, se mají stát další ránou pro
svět.
Kdyby jsme my, skrývající se přeživší lidé, jen věděli, že přichází
smrt. Smrt ve své nejstrašnější podobě. Už přichází armáda se svým pánem, Bohem
smrti, Nekrem.
II
Mocný Bůh Nekro, kráčel světem. Nic před ním
neobstálo. Svět za ním už nebyl ponurý, už nebyl bledý ani smutný. Svět za ním
už nebyl.
Tam, kde původně stávala velkoměsta plná života, chlouba lidské
rasy, dnes stojí masivní hřbitovy. Vše padlo v zapomnění. Na co je nám dnes
televize, rádio, počítač, wrrtačka, lednička? Na co nám jsou mikrovlnné trouby,
školní budovy, kuličková pera, vibrátory? Na co máme mohutné satelity, které
obíhají kolem planety? To vše je minulostí. Slavnou ale zapomenutou minulostí
lidí. Nás lidí.
Jediné, kdo krvelačného Boha záhuby dokázaly zastavit v
pokračování, byly veverky. Veverky, které chránily svá území, na kterých rostla
bujná tráva, stály mohutné, nádherné stromy, tekla čistá voda. Území, která
poskytovala hojnost oříšků.
Svět byl pod neustálým náporem války. My lidé
jsme trpěli nejvíc. Možná by jsme jednoho nepřítele přežili, ale dva tak mocní
protivníci, to už bylo moc.
Všude vládl chaos a beznaděj. Jen hvězdy tam
nahoře, v bezpečí, pěly svou píseň. Píseň o vyvoleném, jež objeví rovnováhu sil.
Jež nastolí pořádek.
Možná jím byl The One, Rau. Jeden z mála, co přežili,
jeden z mála, co chtěli žít. Ten nesmělý Rau, vyvolený, si jednoho dne řekl:
"Takhle to už dál nejde. My jsme lidé, máme svou historii, máme své pohádky a
věštby, nás nemůže jen tak něco porazit."
Rozloučil se s těmi, co se skrývali
s ním, a vydal se na cestu za hledáním spásy. Vybaven jen pláštěnkou, dýkou
(vážně netuším, na co mu jako měla být) a prstýnkem, co zdědil po babičce, šel
na východ. Tam, kde vychází slunce, kde se rodí naděje.
Jeho největší výhodou
bylo, že obě nepřátelské strany byly příliš zaměstnané válkou, takže mohl
nenápadně proklouznout. Cestoval dlouho nezpozorován, ale zásoby jídla a pitné
vody se mu tenčily, energie a odhodlání ho opouštěly.
Nemohl již. Padl. Padl
do spáleniště. A s ním padla i naděje pro záchranu lidstva. Ležel v popelu a v
tom narazil na něco zajímavého. Ležely tam tři lískové oříšky. Začal jim říkat
"Tři oříšky z popelu". Dodalo mu to odvahy, protože viděl, že život ještě
existuje. Vydal se naplněn novým odhodláním na cestu.
Jako fata morgána se
před ním zjevil rybníček s čistou vodou a se spousty ryb. Přišel k němu, ale v
tom, kde se vzaly, tu se vzaly, veverky. Snad padesát veverek ho pomalu
obklíčilo. Vše bylo ztraceno.
Hvězdy pěly svou píseň.
III
V
Rauově hlavě se vynořila vzpomínka na jeden dávný sen. Věděl, co má udělat.
Vytáhl z kapsy pláštěnky ony tři oříšky z popelu a jeden odhodil. Veverky byly
jak pomatené. Jedna přes druhou se valila pro oříšek. Strhla se ohromná mela,
které vyvolený využil. Nabral si vodu, chytil pár ryb a utíkal, co mu nohy
stačily.
O pár dní později přišla nová hrozba. Démoni, nemrtví, příšery z
pekel. Vlezl přímo mezi ně. Než si to ty stvůry uvědomily, Rau pohotově vytáhl
druhý oříšek. Rychlostí blesku se zde objevila mračna veverek. Se slinami u úst
vypadaly fakt nebezpečně. The One hodil oříšek z popelu mezi pekelné monstra.
Strhla se ohromná válka, která by stála zato, aby ji někdo natočil a pouštěl
jako celovečerní film. Bohužel to neskončilo remízou. Byl tam jeden ohromně
silný a velký démon, ze kterého jen od pohledu šel strach, byl ohnivě červený, s
mohutnýma pařátama. Určitě to byl boss, nebo generál, nebo na co se vlastně
dělí. Tento prokletý pekelník spaloval, drtil a odhazoval veverky po
desítkách.
Když už zbyla jen armáda mrtvých a proti nim vyvolený (schovaný v
pláštěnce, aby ho nebylo vidět) namířil si to boss, který teď přímo sálal rudou
barvou, přímo k človíčkovi. Rau se odvážně postavil strachu, vytasil svou dýku
(vypadalo to fakt komicky, když stáli ti dva proti sobě a kolem nich zbylí
démoni) a nehodlal zemřít bez boje.
V tom zrak monstra spočinul na babiččiném
prstenu. Nikdy nic tak pěkného neviděl. V jediném okamžiku se zamiloval do toho
kolečka kolem prstu.
Vyvolený udělal něco, co ten rudý obr, ještě nezažil.
Dal mu ten prsten. Démonovo srdce rázem ožilo, začalo bít. Ten mocný pekelník
během chvíle zahubil zbytek své armády. Ten mocný pekelník se jmenoval
Rakanishu. Od této chvíle byl znám jako Rakanishu, ten co zradil ukrutného Boha
Nekra, nebo Rakanishu, přítel lidí a nebo Rakanishu, ten co nese
prsten.
IV
Mezitím daleko od místa, kde Rakanishu zradí, bojoval
smrtrozsévající Bůh Nekro na zelených pláních, na líhních lískových oříšků. A na
druhé straně bojiště náporu mrtvých odvážně čelil velitel vojsk a panovník všech
veverek zvaný Arnyho děda se svým vnukem Arnym.
Drobní hlodavci bránili svá
území odvážněji a krvelačněji než lvice chrání svá mláďata. Bůh bolestivé smrti
Nekro pomalu začal litovat, že podcenil tohoto drobného nepřítele. Litoval, že s
sebou nevzal generála Rakanisha (v tuto dobu ještě peklu oddaně sloužícího) s
jeho armádou věrných. Kdyby aspoň nebyl tak daleko.
Bůh Nekro si však ve
smrti liboval a v této válce na zelených pláních zhasínala spousta životů. Proto
se nehodlal vzdát. Bojoval ještě dlouho, stále však vedl prohrávající bitvu.
Soustředil se tedy a za pomoci své zlé moci a nadání jednoho svého služebníka
stvořil sopku. Přímo mezi lískami vyrostl mohutný vulkán a začal chrlit oheň,
jež dříme v temnotách země.
Avšak nastala chvíle, která pána děsu Nekra bodla
pod jeho chladným srdcem. Jeho nejvěrnější a nejodvážnější bojovník zradil. Bůh
Nekro to pocítil. Cítil se oslaben.
Chtěl odejít do bezpečí pekla, kde by
nabral nové síly. Otočil se. Proti němu stál sám generál veverčích vojsk Arnyho
děda. V přední tlapce svíral svoji berlu a pomalu se s ní připravoval k boji. V
očích měl pomstu. Pomstu všech veverek, které ztratily smysl svého bytí. Lískové
oříšky. Mocný Bůh Nekro, oslaben temným sopečným kouzlem a zradou své pravé
ruky, generála Rakanisha, cítil, že tohle nebude vůbec snadné.
Vytasil svůj
dlouhý úzký meč. Arnyho děda se na Boha smrti vrhl rychlostí, odvahou a silou
všech svých druhů, za které teď bojoval. Ostatní veverky utíkaly pryč od lávy,
co se pomalu valila ze sopky a spalovala oříšky. Vnuk Arny stál na půl cesty k
útěku a nejistě pozoroval bojující dvojici. Démoni a nemrtví už opustili
bojiště, oheň za ně práci dokoná.
Vládce veverek zasazoval jednu ránu holí za
druhou, hryzal a škrábal. Bůh Nekro se jen stěží oháněl mečem. Děda na něj
útočil ze všech stran. Jeho myšlenka na pomstu byla veliká.
Mezi dýmem,
valícím se z obřího vulkánu, se ukázala hvězda. Arnyho děda najednou procitl.
Hvězda k němu pěla píseň o smrti krále veverek.
Temnému Nekrovi zpívala jinou
píseň. Tu, kterou už mnohokrát slyšel. S bolestí v temném hlase se Bůh rozkřikl:
"Co ty můžeš vědět! Jsi lhář, nevěřím Ti! Já jsem pánem nad tímto světem! Já
určuji, co se má stát! Ne ty! Však ještě uvidíš! Zmiz mi z očí, lháři!" A hvězda
se opět schovala za clonou dýmu.
Potom pán démonů vzplanul modrou aurou
smrti. Arnyho děda, vládce veverek, byl moc blízko, a tak ho aura mrtvých
zasáhla a uvěznila jeho duši. Tělo krále veverek bezvládně dopadlo na zem. Arny
to viděl a se slzami v očích přísahal pomstu. Pak utekl před valící se magmou.
Bůh Nekro padl, smrtelně vyčerpán posledním kouzlem, k zemi vedle dědy.
Přiletěly dvě harpyje, okřídlené ženy, které bydlí před branami pekelnými, a
odnesly svého pána pryč.
Arny o několik dní později přemítal, co se vlastně
stalo. Pořád tomu nemohl uvěřit. Jeho děda, pán všech veverek, je mrtvý. On se
má teď stát novým vládcem. Ale jak, když jeho národ je rozdělen. Pouto, které je
všechny sjednocovalo, je zničeno. Pouto zvané lískové oříšky.
Nakonec došel k
závěru, že on musí svůj rod opět sjednotit. Udělá proto všechno. Opět spojí
veverky ve jménu lískáčků a ve jménu nejstatečnější veverky, padlého Arnyho
dědy. Jejich osud leží v Arnyho tlapkách. A taky se musí pomstít.
Bůh Nekro
taky přemýšlel. Šíleně zesláblý seděl na svém trůnu v pekle a sbíral nové síly.
To co mu udělal jeho generál, nesmí zůstat jen tak. Rakanishu i ten človíček za
to zaplatí. Věděl, že už nad ním nemá kontrolu. Nevěděl ale, jak je to možné. To
se přece nemělo stát. A ty zatracené hvězdy to předpověděly. Až teď pochopil
význam některých slov.
Věřil však, že se hvězdy pletou. Ne! Věděl to.
Nemohly vědět všechno a ta věštba je určitě jen lež. Jenže jak moc se ty lži
blíží k pravdě. Bůh Nekro byl znepokojen.
V
Vraťme se k podivnému
přátelství člověka s démonem. Vyvolený Rakanishovi pověděl o svém trápení, o
tom, že ho něco žene kupředu a on neví, co to je a ani kam ho to žene. Ví, že má
něco udělat, ale neví co.
Rakanishu, jež viděl peklo a znal mnohá tajemství,
mu pověděl, že jen jiskry na noční obloze znají odpověď na všechny jeho otázky.
Rau nechápal, co tím myslí. Kdysi se mu zdál sen o hvězdách, které mu dělaly
průvodce tmou, ale to byl jen sen. Ony přece neumí mluvit. Ovšem nebyl si tak
úplně jistý, zda-li sám sobě věří.
Z těch dvou se stali přátelé na život a na
sm... ne, oni bojovali proti smrti. Teď už se Rauovi, vyvolenému, cestovalo
mnohem lépe. Už se tak nebál, věřil síle svého společníka. Rakanishu ji po cestě
samozřejmě mnohokrát předvedl, ať už proti armádám strachu a smrti nebo proti
hordám sprostých veverek, které teď byly přitahovány mocí (vůní) jediného
oříšku. Byl totiž poslední na světě.
Neustále cestovali na východ. The One se
během této dlouhé cesty zlepšoval jak v přežití v pustině, tak i ve válečném
umění. Už to nebyl ten nesmělý mladíček, který měl na počátku vizi.
Jednou
narazili na větvičku nějaké pučící rostliny. V tom měl vyvolený opět pocit,
jakoby se mu v mysli vybavil sen o hvězdách. Avšak přes svou lidskost si
nepřipustil, že by to mohla být skutečnost. Byl to jen sen. Moudrý Rakanishu
pověděl: "Copak neuposlechneš ty, co vše vidí? Plamínky noční oblohy, co ti
dělají průvodce tmou? Vždyť slyšíš, jak zpívají. Jejich zpěv je o větvičce a o
poslání, jež má splnit. Copak neslyšíš, že ji máš vzít s sebou? Ten zázrak
přírody, který i přes veškeré utrpení a smrt kolem, dokázal přežít. Není to snad
naděje pro lidi? Že i v této bohem zapomenuté krajině, máte šanci na
život?"
Rau už neváhal. Pochopil, že hvězdy jsou jeho rádci a že jeho sen je
jejich zpěvem. Utrhl ten malý pramínek rostlinky, který rostl ze země. (I když
vůbec nechápal, na co je mu dobrý, protože do bezvědomí s ním nikoho neumlátí
ani po sto letech).
Pokračovali dál mnoho dní a mnoho nocí. Rau stále
získával zkušenosti v boji. Teď už byl docela slušným protivníkem, se kterým
stojí za to bojovat.
A jednoho dne došli k cíli své cesty. Cítil to. Ne, byl
si jistý. Řekly mu to hvězdy.
VI
Zahlédli jeskyni. "To musí být
ono!"
Blížili se k ní. Neustále čekali, že na nich někde vyskočí tisícová
armáda veverek, nebo samotný pán hlubin země, všemi obávaný, Bůh Nekro.
Nic
se však nestalo. Šlo to až podezřele snadno. Vstoupili do jeskyně. Rau najednou
pochopil význam svého snu. Píseň o vyvoleném, jež objeví rovnováhu sil. Jež
nastolí pořádek. Ta rovnováha sil, je přece láska. Ta jediná dokáže zázraky, ta
jediná ničí všechno špatné. Rau věděl, co v jeskyni najde. Už se nemohl
dočkat...
Tmu osvětlovala plamenná záře vycházející z mohutného monstra
Rakanisha. Procházeli tunelem, až došli do velké nádherné místnosti plné
krápníků a podzemních jezírek. Místnost byla osvícena miliony světlušek.
Vypadalo to jako v pohádce.
Pro Rakanisha to však pohádka nebyla. Bylo to
utrpení. Světlušky na něj útočily. Nedovedete si ani představit, jak něco tak
malého může způsobit takovou bolest. Otočil se a běžel ven a bylo už jen slyšet
volání: "Počkám venku."
Rau se rozhlédl, kde by mohla být ta krásná panna, s
jejíž pomocí zachrání svět lidí. Pohled mu padl na kamenný trůn, který stál u
protější zdi, pod klenbou krápníků. Tam určitě bude. Vykročil k trůnu. Došel až
k němu, ale nic se nestalo a on nevěděl, co má udělat. Když v tom miliony
drobounkých světlušek něžně řeklo: "Jaké je tvé jméno, vyvolený?" The One
potichu odpověděl: "Rau." Nic se nestalo.
VII
Vyvolený tedy velmi
pomalu s jistou nechutí v hlase řekl: "Raul."
Trůn naplnilo světlo a začala
se objevovat postava. Postava, jež svou láskou zachrání svět.
Byl to však
muž, kdo seděl na trůně. Rau si pomyslel, že je s lidstvem amen, protože tohle
nemá v popisu práce, přece se nebude ocucávat s nějakých chlapem. Lidstvo mu
klidně může vlést na záda.
"Jsem Merovingian. Kde je má paní?" řekl s
francouzským přízvukem neznámý. Vstal a vydal se k východu. The One chtěl vědět,
co se tu děje, ale jeho otázky zůstávaly tajemným mužem nezodpovězeny. Šel tedy
za ním.
Když vyšli ven, zazněl opět hlas s francouzským přízvukem: "Dej mi
déšť, Raule," a natáhl k vyvolenému ruku, aniž by se na něj podíval. Rau nebyl
zřejmě ve své kůži. To nemůže projevit alespoň trochu vděčnosti? Vždyť ho právě
v té jeskyni zachránil. Ohradil se: "Já po kapsách déšť nenosím, to přece nejde.
To bys taky mohl vědět." Obrátil své kapsy naruby a vytáhl z nich oříšek z
popele, dýku a větvičku. Merovingian uchopil proutek. V tom to The One došlo, to
je větvička zlatého deště.
Merovingian začal volat proti větru: "Přijď, má
paní. Je to už tak dlouho, co jsem Tě neviděl. Příjď a zvlaž polibkem mé rty,
stejně jako jarní deštík zvlažuje sněženky. Přijď a přivolej bouři, bouři v mém
srdci, bouři tak mocnou, že zaplaví celý svět. Příjď a vyplav to Ďáblovo sémě z
naší planety. Utop ty drzé hlodavce, jen ať poznají tvou moc, tvou krásu, tvou
křehkost. Příjď, má milá, zažehnout plamínek lásky v mém srdci." Vyhodil
větvičku do vzduchu. Ta se rozzářila a začal z ní padat velice něžný zlatý déšť.
A z nádhery toho deště se objevila nádherná žena.
Byla tak jemná, mladá, tak
krásná. Rauovo srdce zahořelo láskou. Žena však přistoupila k Merovingianovi.
Dlouho se dívali do svých očí, jako by si chtěli povědět všechno, co k sobě
cítí.
Mezitím se kolem objevila armáda veverek potajmu sledovaná armádou
smrti. Veverky lákal pach oříšku, který vyvolený ještě stále držel v ruce.
Rakanishu začínal být nervózní.
Dvojice se stále dívala do očí, jako by to
byl ten nejkrásnější den, co zažili, jako by na tento den čekali celá staletí a
jako by chtěli, aby to tak zůstalo navěky věků. Merovingian pošeptal své paní:
"I know." Políbili se.
Nic se však nestalo, veverky už byly moc blízko, než
aby jim utekli. Raua napadlo, že ON je ten, co ji má políbit. Jedině s NÍM se na
světě objeví láska, která přenáší skály.
Než však stačil cokoli udělat, žena
poodstoupila od Merovingiana, pohlédla na jasnou noční oblohu, zvedla ruce k
nebesům. A řekla: "Je to tak dlouho, my dear."
Všemi směry vyšlehla vodní
salva, která zasáhla Rakanisha a spláchla okolní nepřátele. Obloha potemněla
mohutnou vrstvou mraků. Začalo pršet.
Rakanishu v tomto dešti velice trpěl.
Jeho tělo bylo žhavé a déšť uhasínal jeho sílu. Rau, vyvolený, si pohotově stáhl
pláštěnku a podával ji svému příteli. Ten však pláštěnku odmítl, vzpřímil se a
se slovy: "Díky, můj příteli. Otevřel jsi mi oči. Ukázal jsi mi světlo, dal jsi
mi šanci napravit chybu, které jsem se dopustil. Dal jsi mi víc, než si kdokoli
zaslouží. Jsem Ti za to nesmírně vděčný. Ale teď nastal čas odejít. Sbohem,
drahý příteli," pomalu začal umírat. Nakonec z něj zbyl jen popel.
Déšť
pomalu očišťoval planetu od všeho zlého. Lidé po celém světě vycházeli ze svých
skrýší a děkovali nebesům.
Merovingian a paní dešťů Rain byli v milostném
obětí a znovu se líbali.
VIII
Rau se skláněl nad tím, co kdysi
bývalo jeho přítelem, v očích měl slzy. Sebral babiččin prsten, to jediné, co po
Rakanishovi zůstalo.
Rain znenadání vykřikla: "Ještě ne!" A rozplynula
se.
Na obloze se objevila DUHA...